Suita květákové polévky

Zkuste jógu s námi. Jsme tady pro vás již pět let.

Suita květákové polévky

Mám za sebou perný den. Možná namítnete, že vy taky. Ale někdy jsou perné dny opravdu perné. Chybí vám síla jít dál a aktivity přeskládáváte během dne tak, abyste udělali to nejdůležitější. Možná někde v hloubi sebe sama cítíte, že dneska je opravdu nejlepší den na to, abyste ani nevylezli z postele a přesto se musíte zvednout a vykonat spoustu důležitých věcí. Pro sebe i pro druhé.

Pravidelné rituály dne vykonány, s výchovným bonusem. Nový rozměr chápání jsem opět dostala v knihkupectví . Listování v nových knihách mě hodně nabíjí…

Večerní setkání s kamarádkou jsem odvolala, ale květákovou polívku odpoledne uvařila. Měla jsem strááášný hlad.

A když jsem škrábala mrkev a brambory a cupovala zeleninu na kostičky, uvědomovala si, že mě fakt hodně bolí nohy, záda, nejen z jógy, ale i z života, že mě možná i někde v koutku bolí duše… že toho na mě dneska bylo moc, dojata, se stékající slzou jsem se nadechla…a…

Najednou se přede mnou otevřel nový vesmír. Prostor, který jen tak nejde přehlédnout, když vlastně ani nevidíte konec…  Najednou to všechno nebylo tak těžké a nesnesitelné, najednou jsem vnímala to, co bych asi jinak nepoznala. Bolest byla pryč a do mne se vnořil obrovský a tichý klid… náhle jsem vnímala dceru, která si prozpěvovala v pokoji při splétání zajímavých copánků na hlavě, pokládajíc mi otázky – co jsou to daně. Snažila jsem se jí úměrně jejímu sedmiletému věku vysvětlit, co daně jsou a proč je platíme. Přišlo mi to absurdní. Když někdo nepracuje, z něčeho musí žít. A to něco zaplatí ten, kdo pracuje.

Uvědomila jsem si při tom, že já pracuju tak, že vytvářím duchovní hodnoty, které nejdou vyčíslit natož zpeněžit. Na účet mi dneska nepřifrčel ani halíř ani z úroků, ale udělala jsem několik dobrých skutků… nabídla jsem svou úžasnou květákovou polévku dál, provoněla dům jablečným štrúdlem a láskou a teď… teď večer, když polovina národa sleduje hokejové finále, sedím s notebookem na zemi v kuchyni. Chvilka, kdy já škrabala jablka a dcera louskala oříšky… s hláškami, že v ořechu objevila mozek, jsou tím kořením života, které je k nezaplacení…

Dovlekla jsem si „své spojení s virtuálním světem“ sem, protože tady, opřena o kouzelnou komodu s poklady ke tvoření, jsem se po celém dni svalila, abych tomu tělu dala konečně off.

Naskytl se mi úžasný pohled do okna protějšího domu. Tu novostavbu už mám ráda. Zvykla jsem si na nové nájemníky, kteří tam žijí… nejsou věčně schováni za žaluziemi, a tak to mám ráda. Nejsem šmírák, jen ráda sleduji to, co se děje okolo. Mládenec, který v horním bytě bydlí sám, vysával. Pocítila jsem neuvěřitelnou úlevu, když jsem viděla, že na domácí práce nejsem sama. Vím, že je dělají snad všichni, kteří mají příbytky. A i ti nejhlasitější bručouni občas odtáhnou aspoň nákup z auta do bytu…

Ale nikdy nevidíte druhé, jak uklízí. Dělají to, i když tvrdí, že ne. Vysávají, vytírají, převlíkají postele, myjí a uklízí nádobí, leští zrcadla a perou prádlo. Nikdy tyto činnosti nedělají před vámi, protože jsou raději s vámi… přítomni tady a teď. Zastaví se i při škrábání brambor a míchání vařečkou. A když náhodou ne, tak věřte, že vám dají aspoň ochutnat to, co právě vaří. Že ne z talíře? Hmm, možná je právě pohled na činnost – tvoření v akci – důležitější.

Vždyť i ti naši hokejisti „makaj“ a  polovina národa je u toho sleduje.

Tak co je lepší – důležitější – stojící za ohodnocení?

Uvařená polévka – vysátý byt nebo vyhraný zápas?

A než mi tohle všechno problesklo hlavou, cítím, že i mé tělo nabralo sílu a já se mohu překlenout k další práci v duchovní rovině dál. Možná je na čase něco přijmout. Dotyk, pohlazení, splynutí, spojení, radost…

Hezký večer i vám…