Šestinedělí na šest let… Hlavně ten klid si udržet.

Zkuste jógu s námi. Jsme tady pro vás již pět let.

Šestinedělí na šest let… Hlavně ten klid si udržet.

Bylo nebylo. Někdy se i dařilo.
Deset, dvacet, dní i týdnů je s námi naše malé miminko. Co malé miminko. To jsme měli asi týdny dva. Pak záhadně vyrostlo a všechno vyrostlo s ním. Vyrostly mé představy, mé manažerské schopnosti, mé tělo a hlavně moje mateřská hrdost. Nevyrostla jsem jen v józe, aspoň ne tak, jak jsem si původně představovala.

Sotva jsem slezla z porodní postele, ulehla jsem do té naší. Jasně, s novorozencem jsem v ní byla skoro pořád. Jenže z té euforie, jak je to všechno úžasný, nejprve onemocněl Martin, a pak já. Zánět průdušek. Antibiotika. A hlavně jsem na to byla sama. Vlastně ne tak docela. Martin s Amálkou odjeli na hory a mně pomohly kamarádky. S vařením, s vozením kočárku, s nákupy. Poprvé jsem v životě zažila, co je pomoc v nouzi… protože s horečkou a myšlenkou, zda ji konečně srazí už pátý paralen a vedle malé miminko, jsem nebyla schopna vyjít nikam ven.

Odpadla jsem v půlce šestinedělí a tady někde jsem „skončila“ s jógou. S tou jógou, která na mě hrčela ze všech stran. Hezká a ještě hezčí jogínka v dokonalém provedení složité ásany. Moje tělo bylo ztuhlé, bolavé, nabírající kila pro tvorbu mléka a neustále v pohotovosti vzít do náruče miminko, kdykoli bylo potřeba. Ve dne, v noci, odpoledne a ještě taky večer… a hlavně brzy ráno. Neustále jsem v sobě bojovala s pocitem, že se musím dostat do kondice. I když hlava říkala, máš na to minimálně 9 měsíců, moje ego mě hnalo vpřed. Ne, nemohla jsem mu vyhovět. Moje vůle zmizela, čas se rozplynul. Jediná ásanová praxe byla u postýlky, kdy jsem koukala na to dítě a aspoň jsem se protáhla. Tohle, tohle, tohle bolí, tam pošli nádech a výdech a tady se hezky srovnej. Ale tyhle všechny pokusy vypadaly víc jako gymnastika. Uf – uf – ech –ech. Žádná jóga, žádný klid.

Rozhodně mi nebylo líp ani kdesi uvnitř mne.  Dostala jsem od svého syna největší lekci trpělivosti, jakou mi mohl dát. Odmítl se přisát k prsu, a tak jsem zvolila cestu nabízení mateřského mléka přes pomůcku. Kojíme z lahvičky. Zabírá to 3x víc času a ano, při tom trpělivém odstříkávání (min. 6x denně 15 minut) nacházím hluboké pravdy. O sobě, o svém bytí, o trhlinách ve vztazích, o vizích, které chci realizovat. To je panečku jógová praxe! Nejlepší zrcadlo mi nastavila má chodidla, na která jsem se ani nemohla postavit, jak najednou bolela. Pomohla psychosomatika a laskavá slova terapeuta: vyčerpané ledviny a snaha být vždy a všude perfektní. Nestačilo udělat běžné činnosti v domácnosti. Udělat to nejnutnější, co vyžadovala moje práce lektorky jógy a manažerky studia jógy, já chtěla být hlavně perfektní v tom, že jsem se chtěla do svého obvyklého tempa „před těhotenstvím“ dostat příliš rychle. Bez pochopení zákonitostí fyziologie těla, bez prožitku nového mateřství, chtěla jsem to hned – prostě na čudlík. Jenže bolest těla se čudlíkem v těle neodstraňuje, a tak začala má nová cesta – sebepoznávání se v rytmu uspokojování potřeb miminka.

Více jsem koukala, více se kochala, více se rozněžňovala, více se sytila. Vším, co přicházelo z NĚJ. Z mého malého velkého učitele. Hodně mi v tom nahrálo letní počasí, které se rozběhlo překotně rychle. A najednou z těch bílých něžných peřinek na mě vykouklo vysmáté dítě všech barev, protože na velké mimino bylo potřeba vytáhnout větší barevná trička. Naše miminko udělalo růstový skok a i ve mně se něco zlomilo. Ve čtyřech měsících se ručička jeho váhy zastavila na 8kg. Je tedy co zvedat. A nosit. A taky jsme začali víc času trávit venku.

Můj diář s termíny předjednaných závazků již hodně dávno si mě po šestinedělí přitáhl a já musela začít koordinovat JEHO potřeby s mými. Pomáhali všichni, kteří měli volné ruce. Zapojili jsme kamarádky, babičky i sousedku. Kočárek putoval všemi pardubickými ulicemi a na všechny jeho voziče se culilo naše spokojené dítě. On totiž opravdu spoKOJENÝ,  když nekojený, je. Sotva jsem se vrátila ze svých závazků zpátky, nastával kolotoč v pekelném tempu, abych stihla to, co jsem nestihla, když jsem doma nebyla. Důležité poznání – je snazší najít chůvu pro dítě, ale těžší hospodyni pro rodinu. Moje přetížená bedra a oslabené ledviny tak moc volaly po klidu, ale já frčela dál.

Pochopila jsem velice rychle, že kam mě nepouští tělo a ono opravdu nepouštělo, protože potřebovalo klid, který jsem mu nedopřávala v dostatečném rozsahu, tak to ošéfovala hlava. Přišlo poznání druhé – dobrý učitel se nepředvádí, dobrý učitel je pouze průvodcem. A tak jsem na své tři lekce týdně docházela a byla pouze průvodkyní. Ve své osobní praxi jsem byla schopna praktikovat pouze na lině bez podložky u kuchyňské linky pouhých 20 minut 2x týdně. Na víc nebyl čas.

Tělu jsem po večerech dopřávala koupel v magnéziu, v soli, masáže, saunu, gauč a taky displej mobilu, u procházek s kočárkem kávičky občas zpestřené sklenkou vína. V té kavárně jsem si totiž aspoň na chvilku sedla na zadek a zastavila se a moje nohy i bedra mohla odpočívat. Víno mi dodalo lehkost, aby mi z toho překotného kolotoče nešvihlo v hlavě. ON – JÁ – ONA – ON – KOCOUR. Všichni pořád něco potřebovali. Já samozřejmě taky.

Přišlo poznání další – jsem super matka. Zvládám všechno nejlíp, jak mohu a to nejlíp se odvíjí od toho, co je již hotovo a ne co někde číhá na dodělání. Netýkalo se to jen uspokojení potřeb miminka, ale především zůstat pevná v kramflecích při výchově dospívající dcery a ve vyžadování pravidelné pomoci v domácnosti mého muže. Společné podnikání, společná cesta, společný život. Již 23 let jsme spolu. Život se žije a ne krájí na kousky, (můj oblíbený citát ze Samotářů). Idylka na jedné instagramové fotce se buduje letitým (na)říkáním. Říkání bylo hezké, i po šestinedělí, někdy ovšem dlouhé. Do nocí, které pak nabídly nádech jsoucnosti a taJEMNA.

Další poznání – stručně – jasně – výstižně – formuluj své myšlenky, přání i potřeby. A tak jsme se nějak konečně rozjeli. Hlavně na prázdniny, což je dobrá symbolika, méně závazků nabídlo více svobody i do denního života. Protože s miminem je to prostě pořád stejný. Všechno se několikrát denně opakuje a občas je něco jinak. Je to stejné jako v józe. Můžete s urputností poskakovat po podložce a můžete si vychutnávat plynutí pohybu a dechu a pozorovat mouchu, která po podložce právě leze. Vyberte si.

Další poznání – JSEM. Stále na cestě, jako Kerouac, kterého jsem nikdy nečetla, ale vždy mi byl inspirací s názvem své knihy „Na cestě“. Protože na cestě hledání jsme všichni. To je motto Duhových zvonků, které stále zvoní na cestu poznání… I já jsem jogínka na cestě. Když nejdou ásany, jde cokoli jiného. A tak medituji vozíce kočárek pod platany za domem, dýchám, když táhnu v podvozku nákup pro celou rodinu, zpívám mantry, když utišuji, posílám světlo a lásku povalujícím se bezdomovcům na lavičkách v parku. JEHO „meme“ (univerzální slabika pro JEHO nespokojenost, protože naše miminko opravdu nebrečí) mě učí pokoře, oddanosti a hluboké lásce. A pokud tohle v učení jógy objevíte, vyhráli jste.

Poznání – jóga nebydlí za kopcem, nestuduje se, nepředvádí se, ani se nekupuje… JÓGA PROSTĚ JE. Je stále s námi, jako naše přítomnost, uvědomění si sebe sama, je naším bytím, naší součástí. Stoj na hlavě, na rukou, dokonce i čaturangy v sestavě pozdravu slunce v mé praxi dostaly dovolenou. A já nelituji. Protože můj vnitřní vesmír září a snad ukáže i cestu dalším, kteří ten KLID hledají…

Vím, že se k ásanové praxi zase dostanu. Bude už napořád jiná než kdykoli předtím. Protože se moje tělo proměnilo a proměnila jsem se i já. Přijímám tuto změnu a raduji se z každého pokroku, který mne činí šťastnější a spokojenější. Zní to možná jako klišé, jako afirmace z knihy Luisy Hay, ale takhle to opravdu je. Můžeme procestovat všechny světy, navštívit všechny školy a nechat na sebe působit všechny učitele… ale stejně toho sobě víme vždycky nejvíc my sami…

Nalaďte se do pohody … a taky přijďte na jógu. Protože něco sami zvládneme, ale na něco dalšího se hodí průvodce. Ráda vás provedu a budu ráda, když na to budu s vámi a ne sama. Protože ve dvou se to vždycky líp táhne.