S jógou až na (pánevní) dno

Zkuste jógu s námi. Jsme tady pro vás již pět let.

S jógou až na (pánevní) dno

A byl den D a blížil se porod našeho očekávaného děťátka. Těhotenské finále bylo náročné. Velké břicho a nejméně polovina těla naříkala na nějakou bolest. Ať od rozvolňujících se svalů připravujících se k porodu nebo od toho, jak ztěžklé tělo vahou děťátka nespolupracovalo při běžných činnostech. Chůze, sed a leh. Tři základní pozice a jiné mezi ně moc vložit nešly.

Ásanová praxe zmizela jako mávnutím proutku, teď už šlo jen o to zachovávat klidnou mysl. A plynulý dech. Abych to s tím dechem ještě měla ztížené, pět dní před porodem na mě padla viróza. Teklo mi z nosu, z očí, naposledy jsem tento stav měla tak před 15 lety. A hleny se pomalu stěhovaly na průdušky, průdušnice pálila, tělo hřálo. Tak jsem jen ležela a čekala, až tenhle stav odezní, aby mohl přijít ten – kdy vykoukne miminko ze mne ven.

 Sotva se mi opravdu udělalo lépe, začalo se dítě hlásit na svět. Jestli to trvalo dlouho nebo krátce, jestli to bolelo málo nebo moc, není podstatné. Důležité je, že jsem měla přání, jaké bych chtěla, aby to bylo a moc si přála, aby se to vše vyplnilo.

V józe takovým přáním říkáme sankalpa a většinou na začátcích či na koncích skupinových lekcí se na svou osobní sankalpu zaměřujeme. Ezoterické směry osobního rozvoje tato přání nazývají afirmace a v obou případech nejde o nic jiného než o to, mít pozitivní náboj k přání a nejlépe mu dávat ten správný energetický impuls v meditaci, aby dokázala oslovit i naše podvědomí. A pohnula s ním, jak se ledy pohnou v rybníce. Jak přistoupit k porodu a jak se mít po porodu… hlavně aby to tělo dobře zvládlo a aby dobře spolupracovalo. Během i poté.

Cesta k vypuzení děťátka z mého těla byla plná bolesti. Ale síla mé sankalpy byla stále přítomna: „Odpoutávám svou pozornost od bolesti.“ „ Jsem šťastná matka.“ „Jsem plná síly a radosti.“

Pomáhala práce s dechem. Od plného jógového dechu k udždžají až k bhastrice, která zapojovala brániční stěnu. Porodní asistentky mu říkají „psí dech“ a ano, nosem mi nadechovat se nešlo, protože jsem ho měla ještě od rýmy plný nebo mé sliznice byly stále zduřené. A tak to šlo několik kol za sebou.
Když přicházely kontrakce a já opravdu nechtěla žádnou medikaci, která by mi „snad mohla od bolesti pomoci“, nezbývalo, než se pozorností připoutávat jinam. Najít si bod a ten udržet. Na těle nebo mimo něj. Jóga toto připoutávání nazývá drišti. Věděla jsem, že i tato chvíle skončí, ale nesmí skončit právě teď. Kdybych tlak deroucího se děťátka neudržela, ublížila bych svému tělu. Tělo totiž ještě nebylo připraveno (porodníci říkají, že porodní cesty nebyly dostatečně otevřené), takže nezbývalo než dýchat, zhluboka, krátce a hledat ten bod.

Kombinace dechů mi chvílemi navozovala hluboké meditativní stavy, ve kterých jsem se ztrácela v prostoru i v čase, takové to krásné a lehké uvolnění, které zažívám opojena alkoholem, tancem i orgasmem. Tento stav znám i z hlubokých meditací po dynamické praxi jógy. Teď to přišlo jen s tím dechem.

Byla jsem na samém dně. A to doslova. Fyzickém, psychickém i pánevním. K němu směřovala má pozornost a od něj jsem se potřebovala odpoutávat. Připoutání mé pozornosti k bodu se najednou proměnilo a místo bodu mi přišlo na mysl něco mnohem hlubšího. Něco, co se váže k absolutnu, nekonečnu, nirváně. Bylo to úžasné a v té velké bolesti opravdu velmi ulevující. Nevím, jestli to bylo samadhi. Ale dodalo mi to sílu, abych tu poslední „stovku do finále maratonu“ doběhla.

Ještě než nastalo velké finále a náš malý uzlíček lásky vykoukl na svět, velmi procítěně jsem vnímala, co se děje kolem. Jak milý je nemocniční personál, jak mě trpělivě povzbuzuje do velkého finále, jak kolem mě všichni tancují a starostlivě o mě pečují, jak mi můj muž trpělivě hladí tělo a drží mě za ruku, jak mě povzbuzuje, jak z oblohy padají chundelaté bílé vločky… Přesně tohle bylo v mých sankalpách… když dítě únorové, tak bíle oděné a v bílé krajině… Aby to šlo pozvolna… v klidu… bez násilí… aby tělu ani duši nebylo ublíženo… aby to hlavně vydržela hráz, protože ta je i v józe moc důležitá…

A pak už nastalo finále. Uzlíček byl venku a s ním i vše, co už jsem nepotřebovala držet. Jak hluboký význam mudry neulpívání (aparigrahy) mi najednou vytanul na mysli a jak jsem dokázala procítit její hloubku při své první ásaně, kterou jsem již třetí den po porodu cvičila. Šlo to ze mne samo. Ven, ven, ven a nadobro pryč. Jako očistky, které ze mne odcházely, aby se tělo připravilo pro další cyklus zralé ženy.

Nechci být nijak dramatická ve svém příběhu, není to potřeba. Je to jen vědomá práce s tělem, dechem a myslí a to je jóga. Jsem za tuto zkušenost porodu po několikaleté praxi jógy nesmírně vděčná, protože mi pomáhá otevírat nové obzory a především lépe pochopit a popsat, co se v ženském těle díky této události odehrává.

Věřím tomu, že právě pravidelná praxe jógy, nejen ásanová praxe, ale právě osmidílná Pataňdžáliho stezka, která se praxí opravdového jogína prolíná, mi pomohla k takovému finále, jaké jsem právě popsala. Vždyť tři hodiny po porodu jsem vstávala z lůžka a odcházela i s děťátkem domů. Samotnou mě překvapuje, jakou umím z jógy vytěžit hloubku, co všechno už vím a dokázala jsem využít právě, když to bylo potřeba.

Sotva odešla vlna euforie, vypětí, únavy a vyčerpání, tělo se ozývá, že je připraveno na další impuls. Jsem desátý den po porodu a na své jógamatce už jsem byla třikrát. Pozvolna, jemně a nenásilně. Moc mě baví naslouchat svému tělu a dopřávat mu, oč si žádá. Trochu pohyb, trochu pozornost a klid spojený s dechem. A tohle je největší vnitřní bohatství, které mám.

Děkuji i namaste… všem, kteří mi pomohli a stále pomáhají tuto cestu objevovat a jsou její součástí.