Podmínky dávno neplatí

Zkuste jógu s námi. Jsme tady pro vás již pět let.

Podmínky dávno neplatí

A to je samé: co by, a kdyby, aby a že by a bysme nebo bychom.

Vzpomínáte na Vesnu ze Samotářů?

Čeština je úžasná… mám ráda slovíčkaření. Ale jak přijde na konverzaci v jiném jazyce v podmínkových větách, mám chuť s tím praštit. Nemám totiž dostatek představivosti k tomu, abych tvořila „kdyby…“

Kdyby svítilo sluníčko…
Kdybych nebyla vdaná…
Kdyby mi šéf přidal…
Kdyby ze zadku rostly hřiby…

No vážně, dovedete si to představit? Kdyby vám každý den ze zadku narostl jeden třeba žampión… Ta údržba pozadí… jak to zpracovat… a pořád to stejné… žádná změna…

Děti to mají jinak. Ty žádné „kdyby“ neřeší. Ty prostě věci mají nebo nemají.

Tak proč si to tak komplikujeme?

Všechna „kdyby“ jsou totiž absurdní. Žádné není o skutečnosti. Tohle něco aby fungovalo za splnění nějaké podmínky? A kdo nám zaručí její splnění? Někdo? My? A za jakých okolností?

Kdyby, žádná kdyby prostě nefungují. Nikdy. A nikde. Věci prostě jsou nebo nejsou. Stejně jako názory. Jsou nebo nejsou. Myšlenky. Pravidla. Pocity. Zkušenosti. Přání. Sny… Jsou nebo nejsou.

Žádné kdyby. Kdyby prostě neplatí.

Má kamarádka vzdychla nad těžkostí svého života. „Tobě se to říká! Kdybych já měla tolik peněz co ty… “.

Jenže co se mi jako řekne? Jestli to mám „jednodušší“ nebo  „jiné“ než to má ona?

Jestli je to o penězích? Vstávám jako ona… vypravuji dítě do školy jako ona… neodcházím do zaměstnání jako ona… mám to jinak.

A to se MÁM?

Že si plánuji den od samého rána? Že si skládám aktivity tak, aby vyhovovaly hlavně MNĚ? To se mám? Že mám v hlavě jeden nepřetržitý diář, který se mění každou chvilku stejně jako ručičky na ciferníku? Že z té změny přijde někdy „kávička na dvě hoďky“ nebo během jednání „zapnutá pračka“? Mám se? Že potřebuji řešit i ty peníze stejně jako ona, protože tahle společnost, ve které žiju, je na nich založená a peníze jsou prostředkem k uskutečnění mých přání?

Když přivřu oči do sluníčka, které prohřívá pohodlné křeslo, když vyřizuji dotěrný telefonát? Když protahuji své tělo v asánách, aby večer záda nebolela, když sypu semínka do salátu… Mám se?

Uvědomuji si REALITU! Ne „kdyby“.

Mám se?
A jak se máte vy?

Říkáte často „kdyby“ tohle a „kdyby“ támhleto…  bylo by tohle…

Položila jsem kamarádce otázku. „Kdybys měla ten otevřený účet, nějaký plat… prostě prachy, který by ti na účet každý měsíc přišly…a ty bys nemusela řešit,jak je vydělat, co bys tedy dělala…?“

„Užívala bych si to. Válela bych se. Prostě bych si dlouho poležela v posteli. Pak bych si třeba zacvičila. Pak bych možná uklidila a třeba bych si jen četla…“

Hm… i to je cesta…

A „měla“ by se?

Vybízí se mi ještě dovětek…  Já bych chtěla, kdybych směla…

A co vy? Smíte?

Pište, komentujte, těším se na vaše postřehy!