Miluj všechny – výchova k lásce. Tady a teď.

Zkuste jógu s námi. Jsme tady pro vás již pět let.

Miluj všechny – výchova k lásce. Tady a teď.

Byl večer a dcera ležela vykoupaná v postýlce. Byla to naše chvilka před spaním. Kdy se k přečtenému příběhu přidá nějaké to slovo navíc. Možná se k příběhu váže a možná taky ne. Včera jsme četly příběh o rybáři Claudovi, který na moři potkal mořskou panenku, sirénku a od které chtěl bohatství. Perly, zlato, drahokamy. Slíbil za to sirénce aktovku do školy, možnost se vzdělávat a ona doufala v lásku. Jak to v pohádkách chodí, Claud po bohatství lačnil víc a víc, sirénka mu přání plnila. Až jí došla trpělivost a pomocí kouzelné mušle na něj seslala bouřku.  Tak hroznou bouřku, že od té doby už Clauda nikdo neviděl.

Nezbývalo než že dcery zeptat: „Byl to pro Clauda správný trest? Že utonul na moři, když tolik lačnil po bohatství?“ Dceři se do odpovědi nechtělo, ale odpověděla: „Jo. Dyť ona ho měla ráda.“ Otázka k zamyšlení. „A je správné, když ho měla ráda, že na něj poslala bouřku?“ Nezmínila jsem, že v části, kdy byl Claud na sirénku hrubý a kdy se mračna nad mořem stahovala, dcera se schovala pod deku.

„Je to správné, protože ona si to nenechala líbit. On byl na ní ošklivý. Trápila se.“ Hm, dcera mile překvapila. Jak to rychle prokoukla.

Přemýšlím nad tím, jak z příběhu vynést pointu do života. „On chtěl peníze, ona lásku. Ale lásku si za peníze nekoupíš. Ta se neprodává. Láska buď mezi dvěma je nebo není.“

„Ale nemůžeme milovat všechny. Hlavně ty, co nás zlobí,“ namítá dcera.

„Právě že máme milovat všechny. To je od Boha náš nejtěžší úkol, který máme splnit. Milovat všechny, i když se nám nelíbí. I když nás zlobí, i když nám ubližují.“ Dodávám, „Je to těžké, já vím. Ale jen to je správná cesta, jak naplnit své srdce klidem a radostí. Odpustit druhým a milovat je.

Dcera se zachmuřila. Byla to pro ni nová informace. Hodně těžká. Ale já si připadala, že jsem o 100kilo lehčí! Předala jsem jí důležité poselství.

Abych jí to lépe vysvětlila, jak to vypadá v praxi, srovnala jsem to situací, která mě potkala minulý týden. Taky jsem se s jednou paní nepohodla. Má na věc jiný názor a mě to dost mrzelo. Ne kvůli obsahu ale kvůli stylu. A dcera byla u rozplétání, takže mé trápení postřehla. Ptala se a já jí to musela nějak vysvětlit. Pravdivě, úměrně jejímu věku, aby to pochopila. „Je to jako s tou paní. Víš, ona si možná myslí, že je lepší než já. Možná je smutná, možná se bojí. Proto na mě byla taková. Ale víš, já ji mám ráda, i když mi ublížila. A ráda se s ní setkám znovu. A to je ta nejtěžší cesta. Překonat to.

Pak jsme si povídaly o přetvářce, falešných úsměvech, o souhlasu jen naoko, o ironii. Dcera tomu velmi rozumí dobře, protože ty úsměvy, které jsme na sebe začaly házet a ty „tss“, která nám syčela z úst, mohla soutěžit i na mistrovství světa.

„Jenže mami, já to ještě nepoznám. Kdy je to úsměv naoko a kdy je to doopravdy,“ namítla smutně dcera.

Říkám jí: „Ale poznáš. Vždycky to poznáš. Poznáš to právě svým srdcem, protože tam budeš cítit obrovský klid.“

Dcera se ke mne přitiskla, dala mi překrásnou pusu, zašeptala: „ Dobrou noc, “ otočila se a usnula.

Tohle je výchova k lásce. Tady a teď. Pochopit, jak to tady na světě chodí. Jak se to promítá do nás a co s tím máme dělat. Jak to reflektovat, jak to použít.

Žádné „Teď se neptej, teď se to nehodí, já nevím.“

A tak je to s námi se všemi. Stačí se jen někdy zastavit a zamyslet nad tím, co a proč děláme a jak. Možná to trochu oprášit a znovu použít, protože stejně dobře víme, jak to je a má být nejlépe.

……………………………………………..
Kniha, ze které jsme příběh četly se jmenuje Pohádky čtyř větrů  –  Ludvík Aškenazy