Jsem perfektní sama pro sebe

Zkuste jógu s námi. Jsme tady pro vás již pět let.

Jsem perfektní sama pro sebe

Odkud se berou pocity, z mozku nebo z duše? Když ti šlápnu na nohu, bude tě to bolet. A budeš mít zlost, odkud se ta zlost vezme?

Pocity jsou reakce na to, že se s námi něco děje. Že nejsme jen z masa a kostí a že nemáme mozek jen na informace. Že tohle všechno musíme nějak zpracovat. Že to musíme prožít.

Dost jsem se trápila myšlenkou, jestli jsem DOST DOBRÁ.

Kdo to hodnotí a proč? K čemu mi to vlastně je?

Jestli trefím z výletu zpátky domů? Jsem dobrá? Jestli mi dítě poděkuje za večeři? Jsem dobrá? Jestli si ode mne koupí zákazník zboží? Jsem dobrá? Když uspokojím svého manžela po intimní stránce? Jsem dobrá? Když pomohu najít řešení z nevyhovující situace? Jsem dobrá? A tak bych se mohla pořád ptát a ptát… Ale k čemu ty otázky jsou? Posouvají mě někam?

Dost jsem trápila myšlenkou, jakou vlastně potřebuji kvalifikaci k tomu, abych dělala, co chci. Co mě baví, co mě naplňuje, co mě posouvá dál. Když jsme malí, je to daný. Choď do školy, tam se naučíš číst, psát a počítat. Ale co když už to někdo umí, než nastoupí do školy? Drtí ho rodiče odpovědí – na to se mě neptej?  A všichni se ptáme…

Když jsem studovala „nějaký obor“ – výsledkem byla „nějaká profese“. Která mi možná zaručí poklidné pracovní místo a možná taky ne.

A jak je to s prožíváním života, který není zahrnutý do žádného oboru? Ten prostě je, ten žijeme a taky se ptáme… A máme spousty otázek…

Odpověď na svá trápení jsem našla v kuchyni. Když jsem dělala Cheescake z prášku. Machrovala jsem. Že jsem upekla koláč. Ale vlastně polotovar. A to z jediného důvodu. Zatím jsem nevymyslela, jak namíchat potřebné suroviny tak, aby konzistence koláče byla jako „z obchodu“.

Ha, takže „jako z obchodu“ je měřítko mého snažení… Jenže co to je za snažení, když se vůbec nesnažím? Když nehledám, nekombinuji, nezkouším… když to občas nepokazím  – přesněji když to občas neudělám tak, že to prostě nevypadá „stejně“.

Ha, to je ale blbost. Proč by to mělo vypadat „stejně“. Když to tvořím já…

Takže ten nejdůležitější posun při pečení koláče z prášku ve mně nastal tehdy, když jsem si uvědomila, že vůbec nemusí být podle něčích představ. Může to být podle mě!

A převedeno do mé „kvalifikace“ pro novou profesi… kdy mám potřebnou kvalifikaci, abych mohla radit druhým? Potřebuji k tomu nějaké certifikáty (polotovary)? Nebo to zkusím jinak? Že budu kombinovat suroviny (dávat dohromady vše, co vím)?

Mluví za mne zkušenosti? Možná nadhled, možná schopnost analýzy, možná intuice, kterou dokážu vědomě prožívat? Možná něco úplně jiného. Možná jen iluze, že si věřím. A možná to je úplně jinak.

Ale co vím naprosto jistě, že Cheescake z prášku už dělat nebudu. Nepotřebuju totiž machrovat tím, že budu napodobovat polotovar… Že to za mne vymyslí někdo jiný. Příště to prostě zkusím sama…

A tak je to s námi se všemi. Uvědomujme si, že jsme tady každý sám za sebe. Že máme své vědomosti, že máme své zkušenosti a že my nejlépe víme, jak to udělat nejlépe. Podle sebe. I za cenu, že to „občas nepovede“. Ale když to nezkusíme, tak to nezjistíme….

Vzor pro naše konání nemusí být „něco z obchodu“. Nemusí to mít dokonce ani tvar… ani název… ani pravidla. Prostě to může být jen ZÁMĚR. Že to chceme TAKHLE. Možná máme i představu… že by to „mohlo vypadat takhle“. A třeba to bude jinak a bude to taky dobrý.  Stejně se to sní!!! Takže zkusme SNÍT, že to může jít i jinak…

A jestli máte na koláč chuť, přijďte ochutnat!