Jóga není vrcholový sport aneb má cesta s jógou těhotenstvím po čtyřicítce

Zkuste jógu s námi. Jsme tady pro vás již pět let.

Jóga není vrcholový sport aneb má cesta s jógou těhotenstvím po čtyřicítce

A tak se stalo, že jsem na těhotenském testu našla dva proužky. Bylo to přesně měsíc po bujaré oslavě mých čtyřicetin. Nezaváhala jsem ani na okamžik, co a jak dál. Mám skvělou příležitost vyzkoušet si jógu během těhotenství a budiž mi inspirací odvážné jogínky, jejichž videa jógových kreací s velkým bříškem zaplavila sociální sítě.
Odbornou literaturu abys hledal jako jehlu v kupce sena. Tohle můžeš a tohle ne. Zkušeností jsem měla mnoho, jak se svou praxí jogínky, tak i lektorky. S budoucími maminkami jsem lekce vedla již dva roky a největší odměnou byla zpráva, že jim jóga pomohla ke zdárnému, rychlému a nekomplikovanému porodu. Sotva se maminky oklepaly po porodu, byly zpátky v sále na podložce. Některé. Ale jejich nadšení a blahodárný úsměv mě utvrdily v tom, že moje práce má hlavu patu a že jóga je mocná čarodějka.

První dny na podložce nebyly nic moc. Každý pes byl pro mě utrpením. Ani ne proto, že by se mi zvedal žaludek, ale protože břicho začínalo gumovatět. Přechody ve vinyasách (tedy pes – prkno – kobra) byly poněkud náročné a hlavně jsem cítila, že nepotřebuju generovat tolik síly. Že to bude chtít jemnější formu. Také jsem v dynamické sekvenci ztrácela dech. V břiše dochází ke změnám, vše se připravuje pro rostoucí dítě v děloze. Zvolni.

Začaly letní prázdniny, můj lektorský zápřah pominul a já mohla začít sbírat dojmy, jak jsem si předchozí půlrok plánovala. Relax na chatě, túry po kopcích a lesích a válení se u moře. Všechno doprovázela nesmírná únava a hlad. Jedla jsem co dvě hodiny a hodně, spala jsem každé odpoledne a dlouho… Fyzicky bez potíží, v józe bez vinyas a stále na čerstvém vzduchu. I to malé pivo jsem si občas dopřála, aby mě můj žlučník netrápil.

Ještě před začátkem školního roku mě čekal dvoudenní seminář školení pro učitele dětské jógy. Věděla jsem, že můžu zvolnit, jenže když jedete na vlně pozornosti, zájmu i zápalu pro věc, těžko dokážete udržet uzdu. Šetřila jsem se jen v pozicích v lehu na břiše a neskákala jsem. Celodenní pozornost jsem udržela a po skončení už mě vítala postel. Těžko se mi říkalo ne – hlavně své hlavě a svému tělu. Myslela jsem si, že těhotenství není žádná překážka a stále věřila, že ty jógové kreace i v pokročilém stavu těhotenství zvládnu.

Překlopil se podzim i další dekáda mého těhotenství a já se začala přibližovat k 30.týdnu. Moje jógová praxe se začala proměňovat. Pozice bojovníků mě iritovaly a nejlepší byly ty na bolsteru. Otevírání kyčlí, uzemnění a úklony do stran. Jinová jóga a jóga s těhotnými pro mě byla vyhledávaným balzámem. V učitelské praxi s dětmi jsem zapojovala fantazii tak moc, že jsem se potila jen v kočce a při mluvení, ale při cvičení vůbec. Cvičit s dětmi dynamicky, protože tak si to skladba lekce s nimi žádá, nešlo, s dospěláky jsem si mohla předvádění vinyas odpustit. Tak jsem svou lektorskou praxi namířila hlavně k mluvení a cvičila jen to, co mi šlo a co se mi hlavně chtělo. Co nechtělo mé ozývající se dítě uvnitř, byla dopomoc v pozicích a opravování. Mamko, ty jsi tady pro mě, tak k nim nechoď. Některé hodiny bylo náročné vydržet. Hlavně energeticky. Obrovský přetlak mezi hmotou a jemností vytvářel nerovnováhu. Ale dech a pozornost „někam“ vždy pomohl. A ten klid, že mi z hlavy vypadl ten maras, který se tam občas množí… Stále jsem nedokázala říct ne, přestávám lektorovat.

Až s přicházejícím Adventem nastala změna. Jakoby ta světélka i ve mně zažehla nějakou hlubší potřebu po zklidnění, zjemnění a hlavně zpomalení se. Piriformis (hýžďové svaly) se začaly ozývat tak moc, že už jsem hlavně seděla nebo ležela. Zklidňující mastičky a uvolňující masáže byly na denním pořádku a já konečně začala naslouchat svému tělu a přiznala si, že ty jógové kreace v pokročilém těhotenství jsou pro výjimečné jedince a hlavně v úplně jiné věkové kategorii. Že to moje tuhé tělo je opravdu na některé věci staré. Je to jako se steakem. Mezi stařeným a starým masem je při přípravě steaku velký rozdíl. Tak jsem z učitelské praxe vystoupila.

Vánoce byly plné klidu a opečovávání, nejlepší jógová praxe byla před podáváním štědrovečerní večeře. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, co je okolo, důležitá jsem byla jen já, mé dítě a můj dech. Tak silný zážitek, který se rozprostřel i hluboko uvnitř na několik dní zastínil všechny ostatní jógové počiny, o které jsem se pokoušela ve své osobní praxi. Četnost cvičených pozic se snížila k počtu prstů na jedné ruce, přemlouvání k jejich pravidelnosti vystoupala na počet prstů na všech končetinách. Nastal velký nepoměr mezí tím, co jsem měla a co jsem nechtěla cvičit, aby mi bylo jakž takž.

Proč? Protože jsem se hlavně odpojila od zdroje. První čakra dostala na frak, v tom dobrém smyslu. S rostoucím dítětem v mé děloze, tedy se zvětšující se fyzickou hmotou bylo těžší a těžší dostat se ke svému středu, tedy k srdci – 4.čakře i intuici – tedy 6.čakře. Jen si jí uvědomit, natož harmonizovat. Nastal zvláštní stav, jako vzduchoprázdné vakuum. Otevřel se čas i prostor.

 Z něj vyplynula jedna z prvních rad, kterou jsem dostala od svého prvního učitele jógy před dvaceti lety: „ Oprosti se od hmoty. Oprosti se od těla. Buď jen energie.“

Nešlo mi to lusknutím prstu. Ale po tréninku – hlavně v meditaci – změna nastala obrovská. Najednou v hrudníku cítím obrovský příval tepla, najednou vím, co mé dítě uvnitř chce. Vím také, co chci já?

Disciplína, rituál a řád. To vše k józe patří. Pravidelná praxe, ásan, dechu i meditace. Když nejde jedno, může jít druhé. Překvapilo mě, že ásany už nezvládám. Jen ty na protažení zad a uvolnění pánve. Spoutání myšlenek pomocí dechu jde taky hůř. Rozptýlení je obrovské a zklidnění přichází s materiálními pomůckami. Vana, háčkování, televize, masáž. Patří tohle taky k józe? Chytrá žena, kamarádka, jogínka a čerstvá maminka to shrnula: „Nediv se, vždyť už sis toho odcvičila dost.“ A měla pravdu.

Zbývá mi 26 dní do numerického finále – tedy do plánovaného termínu porodu. Cítím, jak mé tělo jde jinam než moje vůle. Jak je těžké najít své tempo, výdrž i ctižádost. Jak se proměnila hmota a jak se projevuje příroda. Tělo ví a já tiše žasnu. Jak je moudré, jak je chytré a jak je potřeba mu věřit. Těžší je jen přesvědčit hlavu. Aby uvěřila tomu, že co bylo vloženo do těla, tam stále je a rezonuje s tím, co je neviditelné a neuchopitelné. Stejně jako to dítě, které je stále v děloze. Neviditelné, ale je tam.

Vím, že nemusím předvádět akrobatické kousky se svým tělem. Stojky na rukou, stoje na hlavě, ladné vinyasy, i touha po jejich provedení je nyní vlastně zkouškou neulpívání. I když jsem tajně doufala, že je zvládnu. Nemusím. Protože jóga není vrcholový sport, ve kterém se podávají výkony. Jóga je především cesta dovnitř, k prozkoumání vnitřního prostoru a nalézání sebe sama v téhle externí džungli, která nás utváří a mnohdy hlavně deformuje. Je na nás se jí postavit s mačetou a projít.

Už konečně vím, že mohu rezonovat s tím, co mi je nejbližší. S dítětem, které se za pár dní narodí. A proto děkuji svému učiteli i své paměti, že mi pomohl zase najít samu sebe. „Oprosti se od hmoty. Oprosti se od těla. Buď jen energie.“

 

Možná mi pomohly i barvy, které doprovází mé těhotenství. Vnímat samu sebe je jako vnímat i svůj původ. Svůj vztah ke kořenům a svým předkům, k zemi, kde jsem se narodila a kde žiju. Tohle přece utváří celou lidskou osobnost.

Modrá, červená, bílá. Nejsou to jen barvy naší trikolory, naší vlajky. Je to krásná harmonie mezi základními složkami, se kterými jóga pracuje. Radžas, tamas, sattva.

Je to dokonalý soulad mezi tělem, myslí a univerzem – podle čakrového systému: muladhara, adžňá a sahasrára.

Je to barva mého oblečení. Je to barva kočárku pro mé dítě. Je to barva přízí, ze kterých háčkuju dečku do kočárku…

Je to… odpověď mého těla na otázky, které jsem nepoložila. Já si jen přála získat zkušenost, jaká je jóga v těhotenství a jaké je být matkou ve čtyřiceti – až budu vyklidněná a nad věcí.

A odpovědi pomalu přicházejí…

Ještě nejsem ve finále. Ale pomalu k němu směřuji. Tak pomalu, jak pomalu to jen jde. S jógou i bez jógy. Hlavně se zkušenostmi, odvahou a vírou, že vše proběhne, jak proběhnout má.

A stále si opakuji svou novou mantru:
„Oprosti se od hmoty. Oprosti se od těla. Buď jen energie.“

Dává mi sílu, pochopení i naději.