Do pěti, do pěti, do pěti…

Zkuste jógu s námi. Jsme tady pro vás již pět let.

Do pěti, do pěti, do pěti…

… musíme být u maminky v doupěti. Písničku z Pohádky včelých medvídků znáte, že? Koho by napadlo, jak moc bude pravdivá hlavně pro nás.

Přesně před pěti lety jsem podepsala pracovní smlouvu na dobu neurčitou v zaměstnání, které mě moc bavilo. Tak moc mě bavilo, že jsem do něj ze sebe nasadila všechno a pár měsíců na to zkolabovala. Tyhle zastávky potřebujeme někdy všichni, abychom ve svém životě přehodnotili, co a jak dál. Já se rozhodla z toho zaměstnání vystoupit a jít si za tím, co mě naplňovalo a bavilo nejvíc. V té době to byly lekce jógy, které jsem vedla pro veřejnost a na mé lekce chodilo víc a víc lidí. 
Nepotřebovala jsem se nějak aangažovat, abych uspokojila svůj kariérní růst, ambice, ego a jiné nepřirozené chtíče, pořád jsem byla máma na plný úvazek, i když už jemně odrůstající dcery. Tak jsem si řekla, odejdu ze zaměstnání a vydám se opět na volnou nohu podnikání a otevřu si studio jógy. Divili se, potichu i nahlas a říkali takové věty, kterým by outlocitná osoba uvěřila, zvedla by kramle a vrátila se radši zpět. Za katedru nebo k PR. Jenže já, bejk, býkem a lvem zplozený se nevzdala a zakousla se do toho. S obrovskou podporou a pomocí svého Martina, samozřejmě a nadšením těch, kteří mi věřili a šli do nového prostoru se mnou.

Za ty čtyři roky, kdy dávám Duhovým zvonkům život, se toho událo dost.  Moji/naši pomocníci – lektoři jógy přišli a odešli. Zůstali jsme na to sami – já a Martin. I on se rozhodl ze světa velkého byznysu odejít a být víc se mnou/s námi a následovat cestu své duše. Občas nám někdo skvělý vypomůže. Na dýl nebo nakrátko. Díky za něj! Akce jógy velké vystřídaly akce komorní. Dny s jógou se proměnily na víkendy a ten kdo přišel sám, přivedl kamaráda nebo rovnou svého muže/manžela. Některé se rozmnožily (těhulky) a některé dokonce 2x. K prckovi se přidala babička a na jógu chodí celá rodina. Někdy to nešlo vždycky tak idylicky, zvlášť když jsme přešli na online rezervační systém a chytali mouchy v ostrém provozu. Taky jsme někdy hledali cesty, jak uhradit pravidelné měsíční výdaje spojené s provozováním studia, když byly prázdniny a do studia nikdo nechodil a příjmy tedy nebyly. Naučili jsme si plánovat svůj volný čas, čas pro regeneraci a svůj růst a pak čas pro praxi s vámi. Naučili jsme se spolu komunikovat, hlavně my mezi sebou, aby záležitosti, které mají běžet na čas, byly hotové na čas, a ty, které mají mít volnost, aby měly i lehkost. Byla to tvorba a proces v jednom. Neustále a pořád.

Do tohoto rozjetého vlaku, kdy už jsme začali chápat, jak tu společnou cestu života i podnikání uchopit a v čase, kdy naše dcera z dívčích střevíčků brzy vstoupí do těch tanečních, nám do života vstoupil Bartoloměj. Hodnoty zůstaly. Sny taky. Jenom přišel větší klid a nadhled (asi proto se mi ve snech pořád zdá, že cestuju lanovkou a výtahem a lítám:-) Lehkost a radost, která přišla s ním a především důvěra, že spolu to přece zvládneme, mě drží v procesu dál.

Dneska začíná další školní rok. Od mého nástupu do povinné školní docházky už 35. S láskou vzpomínám na všechny své průvodce, kteří mě vedli mým životem, dávali moudré rady a podporovali mě ve správných rozhodnutích, protože oni tehdy viděli za roh, já tak maximálně na konec kalendáře.

Také vzpomínám na Marka, který mi jako otrlý byznysmen přesně před čtyřmi lety položil otázku: Co budeš dělat po pěti letech podnikání v jednom byznyse? To je vždycky čas na nějakou změnu… A taky mě požádal, ať intuitivně nakreslím svou dělohu. Kam se poděl, obrázek, nevím. Ale našla jsem jiný a mezi nimi desítky dalších. Obrázky od dětí, které už dnes mají také své děti. Také jsem se dopracovala k odpovědi, co je tou změnou. Změnou je právě mé nové vnímání toho všeho, protože Bartoloměj, to naše druhé dítě, mi změnilo pohled na svět. Změnilo pohled na svět i Martinovi. Proměňují se role, mateřské i otcovské, vztahy jsou stále platné, jen měny se mění. Občas brousíme hrany tam, kdy bychom to rozhodně nečekali a naopak, ostříme tam, kde by jinde byla bezcílnost a benevolence. A to jsou ty klikaté cesty – které k sebepoznávání patří.

Můžeme hodiny meditovat v lotosovém sedu v tiché místnosti a nahlížet do sebe, můžeme nahlédnout do tváře nevinného dítěte. Můžeme nahlížet do diářů a proměňovat své nápady do políček, která značíme malým či větším písmem, podle toho jakou prioritu daná aktivita v tom notýsku má.
Vážení, moc si vážím, že aktivita zvaná JÓGA  ve vašich notýskách má prioritu takovou, že se po té půlroční pauze (beze mne ve studiu) vracíte zpět na moje lekce jógy. Vážím si odvahy a důvěry těch z vás, kteří za námi přicházíte poprvé, děkuji všem, kteří nám fandíte a začínáte tvořit Duhové zvonky s námi. Vítejte v páté sezóně.

To doupě v písničce má opravdu nadčasový význam. Doupě, jako domeček pro nemluvně, doupě, jako místo bezpečí, jistoty, pro náš život, pro náš růst. Kéž by tím doupětem bylo i naše malé rodinné studio, které s láskou, radostí a nadšením pro vás tvoříme dál a jak krásně řekl Martin: Ty jsi ta duše zvonků, to srdce, které zní…

Zněte s námi:-)